.:: Až když si sáhneme až na dno, dojde nám co chceme a nechceme ~Gabriel ::.

4. února 2011 v 22:02 | Tifa |  .:: Gabrielův deník ::.
no ... tohle mě z ničeho nic napadlo....snad se bde líbit.
btw: kreslim k tomu i ilustraci ;-) Hezké čtení :-)


Vzpomínám si na to docela živě. Tu žádost jsem měl na svém levitujícím stolku už asi před týden. Bylo to snad poprvé, co jsem nějakou žádost týkající se smrti tak dlouho odkládal. Možná si říkáte proč, když tak rád posílám lidi na onen svět. Měl jsem proto ale pádný důvod. Osoba…tedy přesněji chlapec, který mi tu žádost napsanou jeho vlastní krví poslal, byl na můj vkus moc mladý.

Měl celý život ještě před sebou a navíc… vypadal šťastně. Vrtalo mi hlavou, co s tím mám dělat. Mám jeho požadavku vyhovět nebo se na něj vykašlat a říci mu co si myslím? Začínal jsem mít pocit, že se z toho zanedlouho zblázním. Nejenom, že jsem prostě nevěděl, co mám dělat. Ke všemu na mě ještě naléhali výše postavení Andělé smrti. "Co s ním…" říkal jsem si pro sebe snad už po sté. Ten kluk se na venek jevil velmi šťastně. Když se ale někdo podíval do jeho duše zděsil se. Nebylo snad ani možné aby jedna jediná duše tolik smutnila. A to leckdy jen díky maličkostem jako bylo například to, že nemohl najít nějaký předmět, který měl malou hodnotu a pokud se mu chtělo, mohl si jít koupit další. Moc jsem to nechápal. Bylo mi ale jasné, že ten kluk má v sobě něco mnohem většího kvůli čemu smutní (a možná o tom ani neví). V jeden den jsem se ale konečně rozhodl. Nevěděl jsem, jestli bude moje rozhodnutí správné, ale doufal jsem v to. I výše postavení Andělé smrti mi to schválili. A tak jsem začal konečně něco dělat. Dopis jsem si narval do zadní kapsy kalhot, protáhl jsem si svoje křídla (která mi docela často lezla krkem) a vydal jsem se do světa lidí.
Netrvalo mi nijak dlouho toho chlapce najít. Jak jsem ho ten celý ten týden ne-li díl pozoroval věděl jsem kam chodí nebo kde bývá, když je sám. Tentokrát seděl na střeše jednoho z nejvyšších domů ve městě. Seděl tam tak na okraji s prázdným pohledem a myslím si, že kdyby do něj někdo strčil tak by mu to bylo jedno. Pomalu jsem došel až k němu a sedl jsem si vedle něho. Ani se nepohnul. Vypadal jak kdyby tam vlastně nebyl. "Proč chceš zemřít?" zeptal jsem se ho a podíval jsem se k noční obloze. Kluk jen pokrčil rameny. "Nějakej důvod musíš mít to by jsi mě o to nežádal." Neodpověděl mi. Podíval jsem se na něj. Rukama objímal nohy a bradu měl zabořenou do paží tak, že mu byli vidět jenom oči. Tedy … jedno oko druhé měl překryté patkou. "Oukej." Zvedl jsem se a napřáhl k němu ruku. To bylo poprvé co se pohnul a dal mi tak najevo, že mě vnímá aspoň trochu. "Chceš zemřít? Tak poď. Trápím se s tebou už dost dlouho!" Na nic neváhal a ruku mi podal. Vytáhl jsem ho do stoje a dalo by se říct, že jsem ho hodil dolu z budovy. V jeho obličeji se objevil až téměř vyděšený výraz. Nečekal, že to udělám.
A právě toho jsem chtěl docílit. Nechal jsem ho padat. Dokud mi "nezmizel z dohledu" tak jsem tam stál a díval se na něj. V jeho očích se náhle něco změnilo. Jako by říkaly : "Pomoz mi nenech mě spadnout!"
Naposledy jsem se za ním ohlédl a pak jsem se rozešel ke dveřím, které vedli zpět do budovy. Klidným krokem jsem scházel schod po schodu i s tím vědomím, že ten kluk zanedlouho dopadne na tvrdou studenou zem a asi zemře.
Když jsem sešel až dolu a vyšel jsem z budovy u chlapce ležícího na zemi stálo už několik lidí. Byli zmatení a nechápali proč to ten kluk udělal. Neviděli mě to byla má výhoda. Došel jsem až k němu. Z posledních sil se pokoušel nadechovat. "Tak co. Vážně to tak chceš? Rozhlídni se. Hádám že támhleto jsou tvoje rodiče." Ukázal jsem směrem do davu lidí. Kluk otočil s námahou hlavou a z očí se mu začali linout slzy. Jeho matka hystericky plakala a otec se ji snažil uklidnit a sám při tom plakal. "Jsou z toho dost nešťastní. Říkají si, proč, co jsme udělali špatně, že se náš syn zabil. Nedivil bych se, kdyby udělali za pár dní to samé." Na chvíli jsem se odmlčel a podíval se na toho chlapce. "Máš poslední možnost si rozmyslet jestli chceš mít tohle všechno na svědomí. Tolik smutku a slz. Věř mi že to bude horší než to co jsi prožíval do teď protože před tím už nebudeš moci utéct. TO tě bude pronásledovat jako noční můra. Věř mi. Vím jaké to je." Podíval se na mě. Neměl sice už sílu mi něco říct, ale mě bylo jasné, že se rozhodl, že zemřít opravdu nechce. "Tak vidíš." Řekl jsem a podřepl jsem vedle něho. Rukou jsem mu zavřel oči a vrátil jsem čas do doby, kdy jsme oba seděli na okraji střechy a já se ho ptal, zdali chce opravdu zemřít. Pozvedl hlavu a odpověděl mi: "Rozmyslel jsem se."

THE END
Poznámka Gabriela : "Ale nemyslete si že jsem taková měkota! V žádném případě! Kdyby to byl někdo starší a byl by na sto procent rozhodnutej zemřít tak to udělam bez rozhodování tomu věřte! A ne nejsem gay -.-."(to určitě xD)
 


Komentáře

1 Akwasiba Akwasiba | 16. dubna 2011 v 22:54 | Reagovat

ty woe, tak to mi vyrazilo dech

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama